S českým hokejem to jde dlouhodobě z kopce. Svědčí o tom mnoho faktorů. Juniorské týmy se jen těžko vyrovnávají elitním týmům, draft NHL je pro české talenty v prvních kolech většinou jen skvělou podívanou. Jasně viditelnou a navíc i hodně bolestnou zkušeností je pak pro fanoušky světový šampionát či olympijské hry. Poslední velkou medaili přivezl tým Aloise Hadamczika v roce 2012. A tenhle bronz je už pořádně vousatý.
Už mnoho se u nás neustále dokola omílá to samé – nedostatečná péče o mládež znamená, že základna konkurenceschopných hokejistů jde strmě dolů. Logicky. Zaspali jsme a teď chybné kroky (lépe řečeno téměř žádné) jen horko těžko napravujeme. Nemá cenu řešit Kanadu nebo USA, za oceánem mají dlouholetou tradici s prací s mládeží, tam jsou absolutně jinde. Když se však podíváme třeba do Švédska nebo Finska (dnes už ale i do Švýcarska či Německa), můžeme stále jen tiše závidět. A to už je špatně. Nejrůznější kempy, školy a tak dále. Zkrátka kdykoli si může být malý hokejista jist, že když se bude chtít svému sportu věnovat, bude veden profesionály.
Ano, během jakéhokoli postupného krůčku může skončit, protože na to nebude mít. To je v pořádku, tak to má být. Rozhodne jen jeho talent a vůle, ne obálky pro trenéry tatínků méně schopných hráčů, kteří dostávají přednost. Talent sedí na lavičce a buď se na hokej vykašle úplně, nebo se ztratí někde v juniorských soutěžích za mořem. Pak z toho vyplyne, že se na medaile z velkého šampionátu čeká od roku 2012. Smutná bilance na zemi, která byla zvyklá na pravidelný přísun cenných kovů a má nejlepší fanoušky na planetě. Za bronzem ze Švédska a Finska stojí kouč Alois Hadamczik.
Faktem je, že mu mnoho odborníků nemůže přijít na jméno, jiní na něj zase nedají dopustit. Nechme teď žabomyší války stranou. Jisté je, že Hadamczik přivezl dva bronzy a jedno stříbro z mistrovství světa a bronz z olympijských her. Náhoda? To asi těžko. Muž, který začal svoji trenérskou kariéru v Třinci, si totiž umí zjednat respekt. Jistě, některým „borcům“ to nevoní a pak do médií prosakují nejrůznější náznaky „rebélie“. Jenže co jiného než tvrdá ruka platí na hráče, kteří si myslí, že jim svět leží u nohou? Zkusme se nad tím zamyslet právě na prahu nové sezóny. Světový šampionát se bude hrát ve Švýcarsku a jestli nechceme definitivně zapadnout do průměru, medaile je nutností. Snad to Miloš Říha zvládne…
