Hana Barbara: Toužím po uznání žen a obdivu mužů pomocí mé hudby

Patří mezi největší pěvecké talenty u nás, na druhou stranu dostat se na samotný vrchol je pořádně těžký oříšek. Hana Barbara už si prošla finálovou „kvalifikací“ na Eurovizi, momentálně připravuje vlastní album. Sází hlavně sama na sebe, na vlastní originalitu v textech i přístupu k muzice. Vyjde to? Nebo bude jednou z mnoha zpěvaček, které se snaží o nemožné?

Jak jste se dostala ke zpěvu, bylo to láska na první dobrou?
Už asi od čtyř pěti let jsem chodila na ZUŠ v Ivančicích. To byl ovšem lidový zpěv. V pubertě jsem se začala hodně zajímat o populární hudbu a přeučovala jsem se na pěveckou techniku. Vím, že jsem hodně poslouchala tehdejší zahraniční interprety a snažila se je napodobit.

Pamatujete si na první reakce, když jste zazpívala?
Vzpomínám si úplně přesně. Když jsem svoji první složenou písničku, která byla v té době v angličtině, zpívala u klavíru svému strýci, měl z toho husí kůži. Krásná reakce! Nesmírně mě to tenkrát potěšilo.

Když jste bojovala o postup na Eurovizi, zpívala jste česky. Proč?
Většina písní, které jsem za poslední dobu složila, byla v češtině a tým Eurovize mě v podstatě našel na sociální síti. Takže jsem nechtěla skládat písničku přímo pro účel této soutěže. Zkoušeli jsme ji sice přeložit do angličtiny, ale tím ztratila svoji autentičnost. Nakonec i hodně zahraničních lidí psalo nadšené zprávy o našem jazyce. Takže to nebyla překážka.

Jakou tvorbou se vlastně chcete prezentovat?
Jelikož jsem teď uprostřed nahrávání mého prvního alba, které by mělo vyjít na podzim, je můj směr jasný – jedná se o new age pop, který v Česku postupně sílí. Doufám, že mu lidé přijdou rychle na chuť. Určitě tedy mířím populárním směrem, jehož tématem jsou reálné vztahy, tedy zkušenosti ze života.

Jaké to je být v Česku zpěvačkou a snažit se prosadit, je to těžká práce?
Upřímně, není to úplně jednoduché, protože konceptuálně a výrazově ne úplně zapadám do naší klasické populární scény. Je to také tím, že mám trochu jiné frázování a to lidi buď milují, nebo odsuzují. Ale to je nejspíš v pořádku. Mám ráda extrémy, rozporuplnost. Z toho vznikají silné emocionální reakce.

Co pro vás znamená hudební vrchol?
Toužím po uznání žen a obdivu mužů pomocí mé hudby! Myslím, že v téhle větě je řečeno vše. To, jestli za celou moji hudební cestu dostanu nějaké ocenění v podobě sošky nebo něčeho podobného, je určitě příjemný vedlejší produkt, ale ne cíl.

Texty si píšete výhradně sama?
Ano. Beru to jako nedílnou součást hudebního umu. Podle mě je to právě text a jeho melodická linka, která vystihuje interpreta. Pro každého je to signifikantní. Lidé slyší mě, přesně to, co jim chci sdělit.

Myslíte si, že by měl zpěvák umět hrát na nějaký hudební nástroj?
Asi to není úplně pravidlo. Ale určitě mi dá každý zpěvák za pravdu, že je to velice nápomocné umět si vybrnkat nějakou melodii na nástroj, když ji třeba nedokáže interpretovat ústy. A nebo ne… nebo zvládne zazpívat celou kapelu!

Vy sama na něco hrajete?
Já od mala hraji na klavír, asi stejnou dobu jako zpívám. Také jsem chodila na hodiny klavíru do ZUŠ. A teď jsem ráda, že mě paní učitelka Petrlová nenechala odejít, když jsem byla v pubertě a nechtěla jsem dále pokračovat.

Vaše maminka je jogínka, ovlivňuje váš život?
Velmi! Díky ní se snažím každý den cvičit a udržovat se v kondici. Hezky mi to vštípila do hlavy a já jsem za to velice ráda. Pokud mě něco trápí, tedy bolí, vždycky ví, co přesně mám cvičit, aby se mi ulevilo. Dokonce mi dělá i sestavy, které pak cvičím denně.

Co děláte ve volném čase, asi nejen hudbou živ je člověk, ne?
Miluju filmy a kino, takovou tu atmosféru s popcornem a dobrým filmem od Larse von Triera, Tarantina apod. Ráda čtu knihy, většinou psychologické nebo nějaké, které mi dají možnost na sobě pracovat, takže osobnostní. Trávím čas s rodinou na Moravě nebo se směju se svojí nejlepší kamarádkou. A to už je někdy až na pováženou, protože se smějeme až k bolesti.

Když jste zmínila domov, pocházíte z Moravy, teď žijete v Praze…
Snažím se domů jezdit co nejvíce. Chybí mi náš dům u lesíka a taková ta vesnická pohoda. Ale nebrečím kvůli tomu, naopak se vždycky těším zpět. Člověk si pak zpětně váží všech maličkostí, které s žitím na vesnici a celé Moravě souvisejí.

Už jste si v Praze našla přítele, nebo máte lásku na Moravě?
Přítele v současné době nemám. Musím se ale smát tomu, že stačila jedna velká láska a následné zklamání a teď z toho budu mít celé album! Takže se dalším láskám nebráním!

Profesně spolupracujete s Marcusem Tranem, jaké to je?
Podle mě to prostě bylo osudové setkání. Nechci zabíhat do nějakého astrálna nebo podobně, ale tohle bylo setkání, které se opravdu povedlo! Jako když bota sedí! Ale teď vážně… s Marcusem si hodně rozumíme v celém mém konceptu. Jsou chvíle, kde mi řekne, že takhle třeba ne, poradí mi, děláme kompromisy a ono to funguje. Má skvělé nápady a jde všem novým trendům vstříc, stejně jako já. Takže za mě je to pure harmonie.

Foto: Antonín Blažek

Přidat komentář